Autokaleidoskop

Skutečným klenotem je třeba americký Duesenberg: laikům se tají dech a odborník žasne. Bratři Frederick Samuel a August Duesenbergové, kteří do Ameriky přišli z Německa, založili v roce 1913 v St. Louis továrnu na stavbu závodních motorů. Ty se montovaly do vozů nejrůznějších značek, takže jen málokdy se ve startovních listinách objevil název Duesenberg. Během války oba bratři spolupracovali na vývoji leteckého šestnáctiválcového motoru Bugatti.
Model A, první osobní automobil, který debutoval v roce 1920 na výstavě v New Yorku, měl ještě hodně společného se závodními speciály, hlavně pokud šlo o nízkou hmotnost, dosaženou tehdy nezvykle vysokým podílem lehkých kovů. Jako první americký sériově vyráběný automobil měl řadový osmiválec (90 k) se čtyřventilovým rozvodem DOHC a hydraulické brzdy na všech kolech.
Název Duesenberg znali tehdy jen návštěvníci, kteří se alespoň trochu vyznali v amerických automobilových závodech.
Další vývoj Duesenbergů poznamenala finanční krize a teprve až zájem firmy Auburn, resp. jejího majitele Erreta Lobbana Corda, přinesl zlepšení. V roce 1926 Cord koupil společnost Duesenberg Motor Company a Fredericku Duesenbergovi dal volnou ruku při konstrukci a vývoji nejnákladnějšího automobilu světa. Výkonem, technikou i cenou měl zastínit všechny konkurenty. Tvůrce vozu zůstal věrný svému vpředu uloženému osmiválci s dvěma vačkovými hřídeli uloženými v hlavě válců. Blok motoru byl z molybdenové oceli, nádherně opracovaný klikový hřídel z oceli chromniklové, písty a ojnice z hliníku. Za zmínku stojí torzní tlumič naplněný rtutí, který sloužil k utlumení vibrací extrémně dlouhého klikového hřídele. Motor postavila firma Lycoming, součást Cordova impéria. Nejvýkonnější, nejrychlejší a zároveň nejdražší americký automobil přišel na trh v roce 1928. Nutno předem podotknout, že oba bratři, ač bez technického vzdělání, odvedli mistrovskou práci. Model J s řadovým osmiválcem 6,8 litru nechal svým výkonem 195 kW (265 k) při 4200 otáčkách za minutu a největší rychlostí 185 km/h za sebou všechny konkurenty amerického trhu. Zájemce musel tehdy za vůz zaplatit13 000 dolarů, což bylo opravdu hodně, když fordka stála 600 dolarů.
Řidič si jen musel zvyknout na způsob jízdy. Na pohled se zdálo, že velký automobil jede těžkopádně, ovšem jen do doby, než se řidič zahleděl na rychloměr. Model J měl na americké poměry sice výborné jízdní vlastnosti, ale v zatáčkách nemohl soupeřit s automobily Bugatti či Alfou Romeo.
Poněkud lépe na tom byl kompresorový JS, považovaný za nejrychlejší a nejimpozantnější automobil. Byl určen zámožným zákazníkům toužícím po velkém výkonu. A v tomto směru je osmiválec stejného objemu, ale o větším výkonu 320 k nezklamal. Mechanický kompresor a dvojité zapalování umožňovaly na „dvojku“ pokořit hranici 100 mil/h (cca 160 km/h) za pouhých 17 sekund. Po dalším sešlápnutí plynového pedálu se ručička rychloměru zastavila na 210 km/h. Luxusní vozy Duesenberg sehrály v dějinách amerického automobilismu zcela výjimečnou kapitolu, a to i přesto, že se přes půl století nevyrábějí. Stále totiž patří mezi velice ceněné sběratelské unikáty. Hodnota přístrojové desky odpovídala ceně jiného automobilu. Vedle obvyklých „budíků“ nechyběl výškoměr kombinovaný s barometrem, chronometr se stopkami, měřič tlaku brzd a dva ukazatele ujeté vzdálenosti. Zvláštností byl přístroj považovaný za předchůdce palubního počítače. Zařízení poháněl hřídel palivového čerpadla a pomocí planetového ozubeného soukolí se rozsvěcovaly kontrolní žárovky udávající např. příští výměnu oleje (každých 750 mil) nebo přezkoušení elektrolytu (po 1500 mílích). Po sto dvaceti kilometrech docházelo k samočinnému mazání podvozkových dílů a brzdy mohly být nastaveny na suché, mokré či zledovatělé podmínky. Duesenberg měl třístupňovou převodovku, dvoukotoučovou spojku, pohon zadních kol, zesílený skříňový rám a čtyři půleliptická pera. Nádherné tvary Duesenbergů jsou dílem exkluzivních a věhlasných amerických karosářů, jakými byli např. Le Baron, Murphy, Bowman a Schwartz, Judkins, Dietrich. Do okruhu zákazníků patřili nejen královské rodiny Rumunska, Itálie, Španělska nebo Jugoslávie, ale také třeba herci Clark Gable, Gary Cooper nebo Greta Garbo.
Celkem byla v letech 1921 až 1936 postavena pouhá tisícovka Duesenbergů, přičemž pouhých pět set jich bylo z vrcholných řad J a SJ.
Podle posledních zpráv by se na srpnové Concours d Elegance v Pebble Beach měl objevit znovuzrozený Duesenberg, zatím označený jako Torpedo Coupe. První náčrtky, jak by mohl vůz vypadat má na svědomí proslulý kalifornský designer Jeff Teague. Klasicky střižené kupé se vyznačuje dlouhou kapotou motoru, zaoblenými blatníky a plochou šikmou zádí. Pohon by měl obstarat vzduchem chlazený přeplňovaný dvanáctiválec o výkonu 300 k, který v současné době vyvíjí firma E.P. Industries, která také postavila mj. vozidla pro film „Auta“. Pokud se opravdu dočkáme comebacku Duesenbergu, tak půjde zřejmě o jednu z největších senzací automobilového průmyslu. Na druhou stranu se však naskýtá otázka, jestli je vůbec vhodné, obnovit takovou prestižní značku, jakou Duesenberg rozhodně byl.

Jindřich Lasík, 26.4.2007