Autokaleidoskop

Ale jak dokazuje srovnání klasického Mini s jeho dvěma nástupci, Cooper nikdy nebyl pouze o počtu koní pod kapotou. V jeho případě je klíčovou vlastností spojení nápaditého využití prostoru s jedinečným pocitem z jízdy připomínajícím motokáru. Charakteristické jízdní vlastnosti si užívají řidiči na zakroucených venkovských silnicích i městských ulicích celého světa.
Klasické Mini mělo motor s výkonem 46 kW/63 k, který byl dostupný pro Mini Cooper až do ukončení jeho výroby. Klasický Cooper se vyráběl do podzimu roku 2000, kdy jej vystřídal moderní nástupce. Na rozdíl od původního Mini byl nový model dostupný i ve verzi Cooper s výkonem 85 kW/115 k. Pohonná jednotka s podvozkem tvořily harmonické spojení, nabízející nepřekonatelnou řidičskou zábavu. Ale již John Cooper věděl, že někdy ani dobrá věc nestačí. Právě on před 50 lety představil Mini Cooper S. A nyní jeho nejmladší následník dává řidiči k dispozici 135 kW/184 k. Jako by to nestačilo, turbodmychadlem přeplňovaný motor, pohánějící dnešní MINI Cooper S, nastavil ve své výkonnostní třídě laťku také v oblasti hospodárnosti.
Když Alec Issigonis začal v polovině 50.let vyvíjet nové malé auto pro British Motor Corporation, jeho prioritami byly prostor a cena. A skutečně, klasické Mini, jehož délka jen nepatrně překročila tři metry, nabídlo velkorysý prostor pro pasažéry i zavazadla. Issigonis trval na příčném uložení čtyřválcového motoru, pod kterým byla převodovka přímo mezi koly. Umístění kol co nejvíce v rozích vozu a krátké převisy karoserie udělaly zbytek. Mini bylo malé zvenku, ale prostorné uvnitř, nemluvě o extrémně nízké hmotnosti, přibližně 600 kg.
Dynamického potenciálu Mini si rychle všiml přítel a obchodní partner jeho tvůrce Issigonise – John Cooper, majitel dvou konstruktérských titulů formule 1.
První Mini Cooper vyjel na silnice roku 1961. V 70. letech byla výroba Cooperu dočasně pozastavena, ale v té době bylo jméno Mini Cooper již dávno synonymem sportovního a agilního malého auta. Stejně jako v případě Cooperu, i slavná sportovní kariéra klasického Mini stavěla na podvozku. Řízení i podvozek položily základy pro ovladatelnost připomínající motokáru. Homokinetické klouby přední nápravy snižovaly přenos sil do volantu při akceleraci v zatáčce, pomocný rám (na který bylo připevněno zavěšení zadních kol) zlepšil stabilitu v přímém směru a gumové pružicí členy zadní nápravy spolu s malými teleskopickými tlumiči zajistily přesné reakce i progresivní práci odpružení. Množství nápadů zabalených do tohoto malého automobilu imponuje i dnes.
Když v roce 2001 přišel nástupce, bylo jasné, že k opětovnému nastavení laťky v řidičské zábavě bude potřeba technicky vyspělého podvozku. MINI Cooper jistým způsobem přerostl své soupeře zásluhou přední nápravy se vzpěrami McPherson, vinutými pružinami a stejně dlouhými poloosami, a především v segmentu malých vozů unikátní zadní víceprvkové nápravy, kotoučových brzd na všech čtyřech kolech a stabilizačního systému DSC.
Poslední generace MINI Cooper S má také elektromechanický posilovač řízení s funkcí Servotronic, stabilizační systém DSC obsahující dynamickou kontrolu trakce DTC i elektronickou uzávěrku diferenciálu přední nápravy. Tento systém, známý jako EDLC, poskytuje MINI klíčovou ostrost například v utažených zatáčkách alpských průsmyků – brzdí protáčející se vnitřní kolo, aby zlepšil výjezd ze zatáček i projev samotného řízení. Jakmile stisknete tlačítko Sport, dojde k dalšímu zpřesnění řízení a zvýraznění zvuku motoru. To vše by před padesáti lety bylo samozřejmě nepředstavitelné. Nelze se však zbavit dojmu, že John Cooper by z celého srdce souhlasil.